Jaký je rozdíl mezi vlnou tsunami a napadením v temné uličce?
Žádný. Alespoň pro náš mozek.
Reakce našeho těla na krizovou situaci je zakotvená hluboko v evolučním vývoji. Nezáleží na tom, jaký podnět ji spustí, probíhá velmi podobně při požáru i při pokusu o znásilnění. Když budeme vědět, co máme od svého těla v krizové situaci čekat, pomůže nám to rychleji a správně zareagovat.
Žena, která přežila teroristický útok na World Trade Center, vypověděla, že od chvíle, kdy ve své kanceláři ucítila otřes, uplynuly dlouhé minuty naplněné běžnými aktivitami, než ji a její kolegy vůbec napadlo, že by se měli dostat ven. Dívka, která šla domů od tramvaje, měla pocit, že za ní někdo jde, ale pokračovala v cestě domů, jako by se nic nedělo. Ve vchodových dveřích ji muž, který šel za ní, přepadl a znásilnil.
Jiný člověk, jiný kontinent, jiná situace, ale stejná reakce. Na obou příkladech vidíme první fázi reakce na stresovou situaci, takzvané popření. Pokud nejsme profesionální vojáci, hasiči nebo policisté, krizové situace jsou pro nás něčím, s čím nemáme zkušenost. Proto, když taková situace nastane, nedokážeme včas vyhodnotit signály, které nás na ni upozorňují. Také máme v sobě zakódované přesvědčení, že ty „ošklivé věci“ se dějí jen ostatním, popřípadě zlým lidem. To všechno vede k tomu, že naše reakce na krizovou situaci je zpomalená, opožděná nebo nedostatečná (bojíme se, abychom nebyli za „hysterky“). A taková reakce nás může přijít hodně draho.
Stres v našem těle spouští řadu bleskových procesů, které našim předkům pomáhaly přežít, když je v džungli přepadla dravá zvěř. Všechny stresové reakce jsou určené k tomu, aby člověku pomohly přežít, když jde o krk. V dnešní džungli nás však ohrožují jiní dravci než před tisíci let, a proto některé ze stresových reakcí přestaly být užitečné. Nejčastější z nich je „zamrznutí“, paralýza.
Mnoho lidí má zkušenost s tím, že když se dostali do stresu, najednou jako by jim přestal fungovat mozek, nemohli se pohnout, nevěděli, co mají dělat. To je pozůstatkem obranného mechanismu, který umožňoval přežití při napadení zvířetem, které chtělo svou kořist sežrat. Dravci se vyhýbají mrtvé nebo nemocné kořisti, protože takové jídlo by jim příliš neprospělo. Pokud nás ale predátor nechce ke svačině, je tahle reakce spíš na překážku.
Zdálo by se, že takto vybaveni nemáme v dnešním světě moc šanci. Naštěstí náš mozek je velmi plastický a můžeme se naučit i věci, které jsou na automatické, instinktivní rovině. Potřebujeme k tomu opakovanou zkušenost s danou situací. Jelikož není zdravé nechat se opakovaně přepadnout, poslouží nám realistický trénink, kde jsme vystaveni stresu v bezpečných podmínkách. To nám umožní si „osahat“, co naše tělo dělá, když na nás někdo zaútočí, jak se cítíme a jak (ne)reagujeme. Postupně se také naučíme, co v dané situaci dělat. Trénink je postavený tak, abychom byli schopni si získané dovednosti vybavit i ve chvíli, kdy se nám klepou ruce a před očima máme temno.
Takovým tréninkem si žádoucí chování pevně zapíšeme do podvědomí a zautomatizujeme si reakce, které se hodí pro dnešní džungli. Kromě toho získáme cenný nástroj, který případné predátory odradí ještě dřív, než zaútočí – sebedůvěru. Se zkušeností, že jsme se zachránili jednou, věříme, že to zvládneme i příště.
Užitečné informace o tom, jak se lidé chovají v extrémních situacích a co z toho lze vyvodit pro náš každodenní život, nabízí kniha Unthinkable americké autorky Amandy Ripley, z níž jsme v tomto článku vycházeli. Nic však nenahradí praktickou zkušenost, kterou můžete získat třeba na našich kurzech sebeobrany.
