Obtěžování zažíváme doslova všude: v práci, ve škole, u lékaře, na ulici – a na internetu. Jak tedy může vypadat sebeobrana v digitálním prostředí?
Naštěstí se o tomto tématu konečně začíná otevřeně mluvit. Obtěžování, výhrůžky a nadávky (často cílené na ženy jen proto, že jsou ženy, které si dovolily mít vlastní názor) totiž mají konkrétní, velmi závažné důsledky. A ty začínají být poslední dobou vidět.
Reálné důsledky
Nedávno jsme byli svědky toho, že v jejich důsledku odstoupila ze slovenských prezidentských voleb Zuzana Čaputová. A je to jen pár týdnů, co se z veřejného prostoru v důsledku neustálých útoků, které vyvrcholily fyzickým napadením, stáhla odvážná slovenská novinářka Zuzana Kovačič Hanzelová.
Naše zkušenost
I my sami máme přímé zkušenosti. Na Jasmínu pravidelně směřují ty nejhorší myslitelné hejty. Lidé jí v komentářích hrozí tím, že až ji potkají, tak ji napadnou, přejí jí znásilnění, vyhrožují fyzickým napadením. Neustále se trefují do toho, jak vypadá, a píší, že je ošklivá, že si nikdy nenajde chlapa, že jí napadení nehrozí, protože by se jí nikdo nedotkl ani třímetrovou tyčí a tak dále.
Nejsou to ale jen anonymní profily s nesmyslnými jmény a ilustračními profilovými obrázky. Nedávno se jeden instruktor sebeobrany (který mimo jiné učí sebeobranu pro ženy!!) na svém profilu veřejně domlouval s dalšími, jak by bylo nejlepší Jasmínu začít osahávat, až ji potkají – když o tom pořád mluví, tak ať to tedy zažije. Jiný instruktor tam rovnou vyzýval k jejímu fyzickému napadení. Instruktor, který má mimo jiné projekt zaměřený proti šikaně…
Skutečné dopady
Každodenní zkušenost nám umožňuje vidět přímý dopad na jednotlivce. Víme, že ať chcete nebo ne, tak když jste terčem hejtů, na vaši mysl to má obrovský dopad. Náš mozek je evolučně uzpůsobený na to, aby ve svém okolí hledal hrozby. Podobné komentáře pro náš mozek hrozbou jsou, jakkoliv si racionálně vysvětlíme, že to je „jen na internetu“. Nemůžeme si proto pomoci a myslíme na ně. Hůř spíme. Když je pak takových hrozeb hodně, promítá se to do nálady, a samozřejmě i do chuti cokoliv dalšího dělat.
Není to vědomý proces; mnohdy jde dokonce přímo proti našemu vědomému rozhodnutí. Náš mozek se nás snaží chránit – i navzdory našim rozhodnutím. Chce, abychom přežili, a v průběhu evoluce se osvědčilo si hrozeb všímat a zdaleka se jim vyhýbat. Naneštěstí pro nás, mozek neumí rozlišit mezi pachem šelmy, která nás ohrožovala kdysi dávno na savaně, a nenávistnými komentáři. V obojím vidí smrtelné nebezpečí.
V právě zveřejněném dokumentu Apoleny Rychlíkové I hate you o tom mluví tři ženy: Zuzana Lenhartová, Klára Kalibová a naše instruktorka Kateřina Gamal. „Nezvládám stát u okna při rozsvíceném světle a bez zatažených závěsů. Mám pocit, možná iracionální, že mě přes to okno někdo zastřelí,“ říká v dokumentu Zuzana Lenhartová. Kateřina Gamal mluví o tom, jak se bojí, že ji v metru na nástupišti někdo shodí do kolejiště.
Tento princip podlého zasévání nenávisti hejtři zneužívají. A moc dobře si jsou vědomi i toho, že když něco budou do zblbnutí opakovat, tak se najdou lidé, kteří si řeknou: něco na tom bude. Jak je takový přístup nebezpečný, ukazuje zrovna případ Zuzany Kovačič Hanzelové. Od virtuálního napadení k tomu fyzickému je to jen kousek… Když je někdo neustále terčem hejtů, když ho lidi označují za škodnou, tak se může najít někdo, kdo „vezme spravedlnost do vlastních rukou“ a rozhodne se škodnou fyzicky zlikvidovat.
Už je toho moc
Proto se nedivíme tomu, že toho má Zuzana Čaputová dost. Nedivíme se, že toho má dost Zuzana Kovačič Hanzelová. To jsou dva výrazné příklady z poslední doby, ale je jasné, že tohle se děje dnes a denně na mnoha dalších úrovních. Obě Zuzany jsou ve veřejném prostoru hodně vidět; díky tomu o jejich zkušenosti víme. Ale spousta dalších méně viditelných žen to prostě vzdá, a my se to nedozvíme. Dnes a denně přicházíme o spousty talentovaných žen, které se z veřejného působení raději stáhnou, než aby se neustále bály.
Útoky na intimitu
Žen? Ano, žen. Výrazně více žen než mužů. Nenávist na internetu totiž směřuje disproporčně na ženy. Samozřejmě, že velká část útoků směřuje i na muže. Směřují na ně nadávky, výhrůžky násilím a tak dále. Ale na ženy směřuje ještě další, hlubší vlna nenávisti: výhrůžky sexuálním násilím, znásilněním, neustálé útoky na jejich postavu, vzhled a ne/atraktivitu. Nejenom, že ženy čelí podle výzkumů nenávisti ve zvýšené míře, ale tento druh útoku, který na muže nemíří v podstatě nikdy, je kvalitativně jiný, dotýká se intimity a kvůli tomu jiných oblastí psychiky. Je proto výrazně více zraňující.
Nemusíš to vydržet
Když si Jasmína přečetla ony výhrůžky od instruktorů tradiční sebeobrany, tak se několik týdnů bála. Hodně. Pořád na to myslela, špatně spala:
„Několik týdnů jsem se bála. Nejezdila jsem do Prahy, protože jsem měla strach, že je někde potkám a něco mi doopravdy udělají. Když jsem se po týdnech odhodlala přijet, pořád jsem se otáčela a měla strach. Ale nejhorší na tom všem bylo, že jsem to nikomu neřekla. Držela jsem to v sobě, protože přeci já musím být ta statečná. Ale pravda je, že nemusím.“
Původně jsme to nechtěli nikde psát. Je nám jasné, že autoři těchto komentářů přesně o to usilují. Přesně toho chtějí docílit. Chtějí ji umlčet, ponížit, pacifikovat. Aby se sami cítili jako větší chlapáci… Nechtěli jsme jim dát pocit zadostiučinění. Pravda ale je, že jejich slova měla obrovský dopad.
Nechtěli jsme s tím jít ven proto, že je skoro jisté, že až si tohle přečtou, tak ještě přidají – protože uvidí, že to zabírá. Ale pak nám to došlo. Přesně na tohle se spoléhají. Jsou to obyčejní šikanátoři, kteří doufají v to, že jejich oběť bude mlčet. Že si to nechá pro sebe.
Naše síla není v tom, že to vydržíme, budeme tvrdí a stateční. Naše síla je právě v tom, že o tom budeme mluvit. Naše síla je v tom, že se spojíme, že se dáme dohromady a zvedneme svůj hlas. Je nás totiž mnohem, mnohem víc než hejtrů.
V mysli hejtra
Podle výzkumu organizace HateFree, specializující se na monitorování internetové nenávisti, pochází většina nenávistných komentářů od zlomku uživatelů. Za deseti procenty nenávistného obsahu na internetu stojí jen sto lidí. Za pětadvaceti procenty pak tisíc lidí. Ano, celou čtvrtinu nenávistného obsahu vyprodukuje takhle malá hrstka! Vždyť násobně víc lidí odebírá a čte náš newsletter!
Kvůli principu fungování moderních technologií má ale takový obrovský vliv a dopad.
Využívá faktu, že většina dobrých lidí se do komentování pustí jen málokdy. Nemá náladu a chuť do téhle stoky zabředávat, s někým se hádat. A do značné míry to cítí správně: studie ukazují, že konfrontovat hejty v diskusích a komentářích nemá žádný význam. Je to jen voda na jejich mlýn, potvrzení toho, že mají pravdu.
Společná sebeobrana
Přesto ale máme moc to změnit – a nemusíme se u toho s nikým hádat. Díky tomu, že jsme sami terči hejtů na každodenní bázi, víme velmi dobře, co funguje. Pomáhá, když vidíme, že nás lidi podporují, že nás mají rádi, že je naše práce pro ně důležitá. Pomáhá vidět, že hejtři jsou malá menšina. To nám dává pocit bezpečí – a to nejenom racionálně.
Funguje to i na oné podvědomé úrovni našeho mozku. Když pozitivní komentáře převažují nad hejty, tak mozek vnímá, že máme velkou tlupu, a velká tlupa znamená bezpečí. Díky tomu se uklidní a není pořád ve stavu pohotovosti. Nechá tělo vyspat a mysl se nedostává do špatné nálady.
Přidat se k této virtuální pozitivní vlně může každý z nás. Každý z nás může pomoci zajistit, aby hejtři skutečně byly malou menšinou – a to i v komentářích. Není to těžké. Stačí na to telefon a minuta času. Pojďme do toho!
Deset vteřin denně
Pišme všichni lidem, jejichž práci považujeme za důležitou a jejichž práci sledujeme a vážíme si jí. Napišme jim pozitivní komentář. Napišme jim, že je máme rádi, napišme jim, že sledujeme jejich práci a vážíme si jí. Napišme jim, že je pro nás důležité to, co dělají. Veřejně v komentářích. Když tohle udělá každý, tak nejen, že komentáře hejtrů budou méně vidět, ale budou vyváženy vlnou pozitivity.
Pamatujme, že hejtři tvoří jen malou menšinu. Každý z nás má v rukou moc přispět k navrácení rovnováhy. Každý z nás si může najít denně jednu minutu, aby napsal jeden pozitivní komentář. Pamatujme si, že nás jsou statisíce, hejtrů pouhé stovky. Můžeme je porazit a vytlačit je na okraj internetu, kam také patří. Máme na to jim ukázat, že se nenecháme šikanovat. Na to, že terče jejich útoků v tom nejsou sami.
Až si veřejně působící lidé (a zejména ženy) budou pravidelně číst pozitivní komentáře na svou práci, nebudou je hejty tolik trápit. Z našich komentářů budou čerpat sílu, inspiraci a i díky tomu ve veřejném prostoru zůstanou. Pak, díky tomu, jak bude veřejný prostor vypadat, a díky příkladům, se přidají další. Hejtrům zbude jen jejich marná nenávist.
Na změnu stačí deset vteřin denně. Jdete do toho s námi?
Tento text pochází z našeho newsletteru, který posíláme našim odběratelům a odběratelkám. Pravidelně v něm najdete tipy a triky, novinky ze zákulisí, pozvánky na naše akce a spousty dalšího! Odebírat jej můžete zdarma hned zde pod článkem: