V případě útoku se sexuálním motivem se od ženy očekává, že se bude aktivně bránit. Pokud to tak není, visí nad situací otazník: „Kdo ví jak to bylo. Proč alespoň nekřičela?“ Z vlastní praxe znám případ ženy, držitelky černého pásu v karate a aktivní zápasnice, která za námi přišla s tím, že když ji v baru po odmítnutí návrhů jejího známého začal dotyčný škrtit, najednou vůbec nevěděla co má dělat. Trápil ji pocit viny a studu – proč se sakra nebránila?
Člověk, stejně jako ostatní savci, je vybaven vzorci chování pro krizové situace. Jejich účelem je zajistit přežití organismu v situaci bezprostředního ohrožení. Tyto krizové reakce nejsou spouštěny vědomě; ovládá je vývojově nejstarší část mozku, amygdala, a spouští je v reakci na podněty, které vyhodnotí jako kritické, aniž by je postoupila dalším částem mozku k vědomému zpracování. Jinými slovy, tyto reakce nastávají automaticky mimo vaši vědomou kontrolu.
Základní krizové reakce jsou tři, široce známé jsou ovšem pouze dvě: útěk a boj. Třetí krizovou reakcí je zamrznutí. To naneštěstí zůstává stranou pozornosti, jakkoliv je – alespoň v případě fyzického napadení – jednou z nejčastějších. Z nedávné švédské studie, publikované v Acta Obstetricia et Gynecologica Scandinavica, vyplynulo, že ze vzorku 300 žen, které se staly obětí sexuálně motivovaného trestného činu,70 % z nich postihla dočasná paralýza, která jim bránila v aktivní obraně nebo dokonce i jen křiku. 50 % pak cítilo extrémní paralýzu, při které nebyly vůbec schopny ovládat své tělo.
Jak takové zamrznutí vypadá popsala nadaná spisovatelka Jackie Hong v časopise Vice: „Opakovaně jsem mu říkala, že nechci sex, ale když mi začal stahovat kalhoty a kalhotky, moje tělo jakoby zamrzlo. Hlavou mi proudily miliony myšlenek a pak najednou přestaly. Moje mysl utíkala někam jinam, někam do bezpečí, a moje tělo leželo ztuhlé a ztichlé.“
Zamrznutí kdysi bývala vcelku výhodná nouzová strategie pro přežití. Pravěcí predátoři měli špatný zrak, nicméně velice dobře vnímali pohyb. Pokud pračlověk při setkání s predátorem zamrznul, měl šanci, že si ho jednoduše nevšimne. V případě útoku pak zamrznutí nebo-li „hraní mrtvého“ mohlo znamenat, že predátor s útokem přestane, protože se bude domnívat, že jeho kořist je již skutečně mrtvá. Dnes, v případ útoku sociálního predátora v lidské podobě, je podobná reakce přežitkem a receptem na zhoršení situace, přesto nám jako evoluční dědictví zůstala.
K fyziologickým příčinám zamrznutí se přidávají i příčiny psychologické. Napříč společností panuje určitá představa o tom jak znásilnění vypadá. Že se odehrává někde na temném místě a dopouští se ho neznámý pobuda. Ve skutečnosti se ve více než 80 % případů dopustí znásilnění někdo koho oběť zná. V takovém případě se oběť snaží pochopit co se děje („vždyť takto znásilnění nevypadá“), čímž rozjíždí negativní spirálu, nezřídka končící v zamrznutí.
Prvním krokem k pochopení takové situace jsou informace. Je potřeba pochopit, že zamrznutí je normální reakce organismu na krizovou situaci, ne individuální selhání. Dočasná neschopnost se bránit nemá nic společného s vaším odhodláním, fyzickou kondicí nebo schopnostmi. Zamrznutí těla i mysli není souhlas k sexu a „ne“ znamená „ne“, i když je řečeno jednou a potichu.
Předejít fenoménu zamrznutí lze i přípravou, například absolvováním dobrého kurzu sebeobrany. Tedy takového kde o fenoménu zamrznutí mluví, vysvětlí vám jak vzniká a hlavně jak mu předejít. Správným způsobem nácviku (a nemusí být vůbec dlouhý, mluvíme o řádu hodin) se dá riziko zamrznutí omezit na minimum. Například na všech našich kurzech mluvíme o fenoménu zamrznutí hned na první hodině…
