Kdo uteče, ten vyhraje. Dost možná jste podobný výrok taky slyšeli. Od rodičů, kamarádů, nebo dokonce i někde od (špatného) instruktora sebeobrany, který se tímto výrokem snažil odbýt část, kdy se měl věnovat prevenci. Pojďme se tedy na útěk jako na sebeobrannou strategii podívat podrobněji.
Hned na úvod je potřeba říct, že útěk je velmi funkční. V kriminologických studiích skutečně vychází nejúčinnější. Podle studie The Impact of Victim Self Protection on Rape Completion and Injury, která zkoumala úspěšnost sebeobranných strategií v případě sexuálních útoků, je útěk úspěšný v 80 % případů. A pokud úspěšný není (pachatel oběť chytí), nějak nezvyšuje riziko vážného zranění ze strany pachatele.
Na první pohled jde tedy o ideální strategii. Jaký je s ní tedy problém? Existuje jich hned několik. Prvním je, že útěk rozhodně není strategií pro každého. Jestli chcete agresorovi utéct, musíte umět běhat a vědět, že utéct dokážete. Pokud je pro vás problém popoběhnout pár desítek metrů na autobus a když se k tomu odhodláte, tak pak tři stanice zhluboka dýcháte, je jasné, že agresorovi nejspíš neutečete. Přesto ale máte právo na sebeobranu a neznamená to, že si k vám může někdo něco nepatřičného dovolovat.
Na útěk musíte být patřičně oblečeni. V obleku, kostýmku, lakýrkách, podpatcích, nebo třeba jen s těžkou brašnou na rameni a batohem k tomu se vám bude utíkat těžko, i pokud běhat umíte. Dále platí, že útěk lze jako strategii zvolit pouze v případě, že jste sami. Pokud s sebou máte dítě, partnera/partnerku, rodinu nebo kohokoliv blízkého, tak je nemůžete nechat agresorovi napospas.
Zásadní také je, že k útěku musíte mít vůbec možnost. Pachatelé pochopitelně dobře vědí, že můžete utéct. Proto si vybírají takové místo, které má málo východů, kde vám mohou zablokovat útěkovou trasu, nebo odkud je utéct nemožné – za příklad může sloužit jedoucí vagón tramvaje nebo metra.
Pokud máte naběháno, jste pro běh dobře oblečeni, jste sami a útěk je vůbec možný, je – jak již bylo řečeno – dobrou strategií. Pokud se pro něj rozhodnete, mějte na paměti dvě zásady: utíkejte bezpečně a do bezpečí. Spíše než o útěku, který evokuje bezhlavý běh o život, je tak na místě mluvit o (taktickém) ústupu. Není výhrou, pokud sice utečete agresorovi, ale skočíte přitom do silnice pod projíždějící autobus, nebo pokud skončíte někde, kde vám hrozí ještě větší nebezpečí, kde jsou výrazně nižší šance dovolání se pomoci, kde se ztratíte atd. Než začnete utíkat, musíte se zorientovat v prostředí, vybrat správný směr a také cíl.
Ještě důležitější je, že útěkem úplně proměníte dynamiku situace. Jednoznačně ukážete, že se bojíte, že agresor je ten, kdo má navrch. Takřka s jistotou v útočníkovi probudíte instinkt pronásledovatele – to znamená, že se rozeběhne za vámi a jeho agresivita bude vybuzena na maximum. Útěk proto volte jen v tom případě, kdy jste si prakticky jistí, že se vám povede. Pokud by vás agresor doběhl, budete pokusem o útěk vyčerpáni a nebudete už mít síly na další obranu. Navíc přijdete o moment překvapení, protože jste agresorovi ukázali, že nebudete pasivní oběť, a on tak vás odpor bude čekat.
Jednoduchá rada „kdo uteče, ten vyhraje“ má zkrátka při bližším pohledu mnohá úskalí. Sami se můžete upřímně zamyslet nad tím, jak často jsou ve vašem životě vůbec splněny podmínky, které útěk umožní (jste sami, patřičně oblečení, umíte běhat). Pokud můžu hádat, moc často to nebude. Slavné Murpyho zákony navíc fungují naprosto spolehlivě i v sebeobraně a i pokud jste mistryně ČR ve sprintu a chodíte zásadně v teniskách a legínách, stane se vám problém zrovna, když jdete v šatech se sestrou na maturitní ples…
Zcela určitě situace jako stvořené pro útěk existují. Zejména půjde o takové, kdy mám relativně na dosah bezpečné útočiště nebo spolehlivou pomoc a útočníka amatéra, který mi k němu cíleně neodřízl cestu. Proto je dobré útěk – nebo spíše ústup – třeba v rámci modelových situací do tréninku čas od času zařadit, aby se dostal do „kognitivní mapy“ a mozek ho měl uložený v katalogu možných řešení. Spoléhat se na něj ale ani vzdáleně nedá…