Jeden z častých dotazů, který od žen zaznívá na našich kurzech sebeobrany, je, zda svojí případnou obranou celou situaci nezhorší. Zda fyzická obrana v případě napadení se sexuálním podtextem násilníka nevyprovokuje k tomu, aby akorát vystupňoval svou agresi. Pojďme si tedy odpovědět.
Můžeme si k ruce vzít vědu, protože na toto téma bylo provedeno hned několik studií (viz infografika níže). Shodují se na stejném závěru: obrana v případě pokusu o znásilnění velmi výrazně snižuje šanci, že se agresorovi znásilnění povede, a jen minimálně zvyšuje riziko zranění.
Z hlediska účinnosti, tedy dosažení překažení znásilnění, je zdaleka nejlepší útěk, který také minimalizuje riziko zranění (modřiny, oděrky) i vážného zranění (vyražené zuby, zlomeniny atd.). Druhá nejlepší strategie je fyzická obrana (útěk nebo protiútok). Naproti tomu obrana verbální (prosby a smlouvání) je nejen méně úspěšná, ale dokonce zvyšuje pravděpodobnost zranění, a to i vážného. Spolupráce a poslušnost má pak nepřekvapivě nejen téměř nulovou účinnost, ale tentokrát možná překvapivě i výrazně nejvyšší pravděpodobnost zranění i vážného zranění.
Data z poměrně reprezentativního vzorku tedy hovoří jasně. Ve skutečnosti je to právě pasivní přístup, který agresora vyprovokuje ke zvýšení agrese a následky útoku (mimo samotné znásilnění) jsou mnohem horší než při aktivní obraně.
Jak je to možné? Vyhodnocení dat ze studie nám dává poměrně plastický obrázek o tom, co se děje v mysli násilníka. Hledá slabou oběť. Takovou, která se lekne a nebude se bránit. Takovou, která jim dá pocítit jejich převahu. Verbální strategie takový pocit umocňuje. Prosby a smlouvání znamenají, že oběť svůj osud vkládá do rukou násilníka. Spolupráce pak znamená to, že ji má zcela ve své moci. Cokoliv chce udělat, tak může. Když má chuť udeřit, udělá to… Protože může.
Velkým problémem je, že násilníci rozšířenou obavu z úvodu článku dobře znají a dovedně ji využívají. Velmi často tak z jejich úst zaznívají výhrůžky typu: „Buď hodná, dělej co ti říkám a NIC se ti nestane.“ Jenže ono NIC má velmi často následky na celý život. Když máte štěstí a nejde o následky fyzické v podobě pohlavní nemoci, jde hojně o následky psychické. Z jiných studií víme, že rozvinutí posttraumatické stresové poruchy po znásilnění je výrazně méně pravděpodobnější u žen, které se bránily, byť byly přemoženy. Kromě toho, že si žena fyzickou obranou výrazně zvedne šance na překažení agresorova záměru, i v případě, že se jí obrana nepovede, má pro ni velký pozitivní dopad.
