Jak pomoci, když je někdo v ohrožení?

Hned na úvod je potřeba říci, že takový průběh je standardní, nikoliv neobvyklý. Jde o ukázkový případ tzv. by-stander effect. Zjednodušeně řečeno, čím víc lidí přihlíží nouzové situaci (ať už jde o fyzické napadení, náhlý kolaps nebo cokoliv jiného), tím menší je šance, že někdo zasáhne a pomůže. Fungují tu dva mechanismy: každý přihlížející si říká: „proč já, ať zasáhne někdo jiný.“ Zároveň to, že nikdo nezasahuje, pomáhá celou situaci normalizovat: „když nikdo nic nedělá, tak to, co se děje, je asi v pořádku a já bych taky nic dělat neměl.“

V případě fyzického napadení také hraje velkou roli fakt, že drtivá většina lidí nemá s násilím žádnou zkušenost. Když v krizové situaci nevíte, jak reagovat (protože jste v ní nikdy nebyli a nikdo vám neřekl, co v ní máte dělat), spustí váš mozek jednoduchý obranný mechanismus: předstírá, že se nic neděje, případně si najde vysvětlení, proč je v pořádku, že nic nedělá (jde o partnerský konflikt, do toho mi nic není; nebudu se do toho míchat, ještě mě pak zavřou atd.).

Nad „nicneděláním“ celé řady přihlížejících se proto není potřeba pohoršovat. Nicméně, to, že neudělat nic je v podobné situaci normální a běžné rozhodně neznamená, že je to správné a že bychom se tak měli chovat také. Je potřeba pracovat na tom, abychom v krizové situaci těmto psychickým pochodům nepodlehli, věděli si rady, dokázali vystoupit z řady a zasáhnout. K tomu pomůžou informace, co v takové situaci dělat – ty dostanete v tomto článku. Nejlépe vás ale na takové situace připraví dobře vedený trénink.

Pokud ho nemáte, rozhodně nedoporučuji zapojit se do konfliktu přímo, respektive nechat si to případně až jako poslední možnost. Pokud již dochází k fyzickému útoku, nepočítejte příliš s tím, že situace půjde uklidnit slovy. V momentě, kdy útočník přikročí k fyzické agresi, je adrenalin v jeho krvi na tak vysoké úrovni, že prakticky nevnímá význam slov. V jeho hlavě došlo k přepnutí do bojového módu, nastavení, které nám jako živočišnému druhu umožnilo přežít v kruté přírodě tváří v tvář predátorům. Pokud se mu postavíte do cesty, je pravděpodobné že se také stanete terčem agrese, ať jste kdokoliv – žena, starší muž, dítě, policista… V bojovém módu není na přemýšlení čas, síla autority nebo ostrý jazyk proto nefunguje.

Přesto máte několik možností, jak zasáhnout, aniž byste se přímo vystavili agresi. I tak myslete na to, že pokud agresor útok přeruší a vy si získáte jeho pozornost, můžete být další na řadě. Pokud je to možné, ustupte nejprve do patřičné vzdálenosti, přesuňte se k východu, postavte se za bariéru atd.

Pokud vysloveně nejde o vteřiny, vždy se postarejte o to, aby na místo dorazila profesionální pomoc: policie. Nespoléhejte na to, že to udělá někdo jiný. Zavolejte ji sami, nebo někoho přímo a adresně zaúkolujte. Telefonátem nevyhrožujte a volejte tak, aby to útočník neviděl – jinak riskujete, že se zaměří na vás a telefon vám sebere dřív, než zavoláte.

Ten může útok přerušit. Na agresora můžete z patřičné vzdálenosti křičet. Pokud vám to nejde, zvuk může být klakson, protipožární nebo jiný alarm, bouchání do plechu (ohrady atd.), bouchání dlaní do kapoty auta atd.

Můžete se pokusit z povzdálí křičet „policie, policie“ – při troše štěstí se útočník zalekne a uteče.

Do toho se pusťte pouze tehdy, pokud jste dobří – a patřičně oblečení – běžci. Přilákejte útočníkovu pozornost (křikem, hozeným předmětem /pozor, nezasáhněte napadeného a kolemjdoucí/) a v momentě, kdy se na vás obrátí, mu utečte.

Pokud nic nepomáhá, nebo nechcete riskovat, buďte připraveni po skončení útoku první pomoc napadenému. Před tím se ujistěte, že útočník skutečně odešel a kontrolujte, že se nevrací – pokud pomáháte někomu, komu chtěl ublížit, nemusí se mu to líbit a snadno se stanete dalším terčem.

První minuty po útoku mohou být rozhodující, přesto na záznamech z kamer znovu a znovu vidíme, že zraněnému se nedostane pomoci ani po skončení útoku. Pokud první pomoc neumíte, nevadí. Zavolejte na linku 155 a poslouchejte pokyny operátorky.

Pokud vysloveně chcete nebo musíte zasáhnout fyzicky (napadený je někdo z vašich blízkých, nebo vám svědomí nedovolí nechat agresora pokračovat), veďte protiútok zezadu, bez toho, abyste se dostali do zorného pole útočníka. Zaútočte náhle a bez varování.

Chytněte agresora zezadu za hlavu, zajeďte prsty do očí a zprudka jej strhněte na zem. Zařvěte na něj ať se nehýbe, pokud bude chtít vstát, udeřte jej nebo kopněte. Nenechte ho za žádnou cenu zvednout se ze země.

Pokud jde napadenému o život (útočník kope někoho z vašich blízkých do hlavy atd.), vezměte si do ruky jakoukoliv zbraň (hasicí přístroj, kámen, láhev, židli atd.) a útočte – opět zezadu – na hlavu útočníka. Můžete ho tak vážně zranit, proto ještě jednou zdůrazňuji, že toto platí pro případ, že napadenému hrozí mu vážné zranění nebo dokonce smrt.

Okamžitě po vaší akci vezměte napadeného, odveďte ho pryč do bezpečí a zajistěte mu lékařskou pomoc!

Na konto pomoci někomu v nouzi lze často slyšet nepravdivý, ale velmi rozšířený názor: „není divu, že nikdo nepomohl, protože kdyby útočníkům zkřivil byť vlas na hlavě, bude na lavici obžalovaných sedět on a šeredně si to odskáče.“

Tento mýtus v oblasti sebeobrany brzy rozpracuji do samostatného článku, nicméně alespoň stručně řečeno: paragraf o nutné obraně se k obraně třetí osoby staví naprosto stejně, jako k obraně sebe sama. Pokud útok trvá nebo hrozí (útočník nadává, vyhrožuje apod. a míří směrem k napadenému, nebo ho přímo napadá) a vaše obrana nebude zcela zjevně nepřiměřená (tedy na první pohled přestřelená), jste z hlediska zákona beztrestní. Je jedno, zda-li byl útočník zraněn a napadený nikoliv, je jedno, jestli v obraně použijete zbraň atd. Paragraf o nutné obraně je velmi dobře napsán a vykládán a ačkoliv se tímto tématem intenzivně zabývám, nepamatuji si případ, kdy by byl za nutnou obranu někdo nespravedlivě odsouzen.

Na závěr ještě jednou: informace jsou velmi důležité, ale na situaci vás nejlépe připraví dobrý trénink. Nemusí být nějak dlouhý, ale musí být dobře vedený. Na dobrém tréninku by se mělo křičet a řvát, pracovat v omezených světelných podmínkách atd., aby vás v realitě nemělo co překvapit a pouze jste vykonali to, co jste se naučili. Bojové sporty s takovou situací nepočítají a útoky zezadu neučí. Drtivá většina bojových umění také ne. Například u nás učíme, jak bránit třetí osobu, hned v úvodních hodinách našeho Základního kurzu sebeobrany do města. Přijďte!