Kniha
MODERNÍ SEBEOBRANA

Kdo je agresor?
Všichni jsme z filmů, obrázků na internetu nebo třeba z letáčků na kurz sebeobrany místního oddílu juda naučení, jak vypadá znásilnění. Pachatel je zamaskovaný, na hlavě má kuklu a na nebohou oběť číhá v noci někde v parku za keřem.
Pokud se ale bavíme o násilí na ženách, jsou takové útoky jeho velmi okrajovou částí. Z kriminologických statistik víme, že pokud jde o trestné činy proti důstojnosti v sexuální oblasti, více než 80% z  nich spáchá někdo, koho oběť zná: kamarád, soused, spolužák, kamarád manžela, bývalý, nebo dokonce současný přítel. Ani těch zbylých necelých 20% netvoří zcela neznámí lidé; značná část z nich jsou muži, se kterými se oběť například seznámila ten večer na diskotéce apod. Útok zcela neznámého agresora je spíše raritní záležitostí (což ovšem neznamená, že se stát nemůže a že na takovou situaci nemáme být připraveni).

To vytváří obrovský problém. Ubránit se někomu, koho (dobře) znám, je totiž výrazně jiné a těžší, zejména po psychické stránce, než ubránit se někomu cizímu.
Proč? Pokud vás někdo takový napadne, je prvním problémem pochopit, co se vlastně děje. Když vás totiž začne najednou proti vaší vůli svlékat spolužák a sahat vám mezi nohy, nevypadá to jako „to“ znásilnění. Obraz, který máte v hlavě, je úplně jiný. Propast mezi představou toho, co je to znásilnění (muž v kukle v parku) a tím, co se děje (svléká vás spolužák na kolejním pokoji) je natolik velká, že než ji mozek dokáže zpracovat, může být na obranu pozdě – a často je dokonce dávno po všem. V takové situaci vám hlavou letí tisíce pocitů. Spolužák je váš kamarád; pomohl vám se zkouškami, několikrát, když jste potřebovala, vám půjčil peníze atd. Přišel se s vámi učit jako obvykle. Tentokrát vás ale povalil na postel a začal vás osahávat. Jenže vy s ním sex mít nechcete. On se vás ani neptal. Ale je to kamarád…

Není divu, že znásilněným obětem často dojde, co se stalo, až dny, týdny, měsíce, nebo dokonce roky poté. Je nepravděpodobné, že v takové situaci dáte kamarádovi pěstí do krku nebo použijete jiný hmat z bojových umění. Představa, že těžce zraníte svého kamaráda, i když vám v té chvíli nejspíš ubližuje, je pro většinu lidí nepřijatelná. A tak neudělají nic.

Co tedy s tím? Musíme se vrátit o pár kroků zpět – k vašim hranicím. Je nanejvýš nepravděpodobné, že by onen spolužák (kolega, soused atd.) zaútočil najednou, z ničeho nic. Stejně jako úplně cizí člověk si vás nejdříve začne testovat. Rozdíl od situace s neznámým agresorem je, že takový test může trvat měsíce i roky. Takový člověk začne nenápadně a pomalu překračovat vaše hranice.
Nejdříve vám položí ruku na rameno. To nemusí nic znamenat, že? Je vám to sice nepříjemné, ale protože se to přeci běžně dělá, necháte to být. Pak ji tam nechá o něco déle. Za pár dní nebo týdnů vám „pomůže“ do dveří a ruku vám dá na záda. Pak o něco níž. To už se vám vůbec nelíbí, ale nechcete být za „hysterku“; koneckonců nedělá nic špatného, ne? Tak se alespoň snažíte, aby chodil do dveří první, ale on si příležitost vždycky najde. Nebo vám třeba začne vyprávět vtipy se sexuálním podtextem. Budete z toho v rozpacích, ale neřeknete nic, protože je to přeci jenom vtip. A také proto, že chcete být milá. Nechcete ztratit příjemný dojem. Tak vás koneckonců vychovávali: měla byste být na lidi milá. Ovšem ohradit se v situaci, kdy je vám něco nepříjemné, neznamená, že ztratíte svou ženskost nebo že jste neslušná.
Když se neohradíte, onen člověk bude vaše hranice překračovat pořád dál. Až se jednoho dne, při správné příležitosti, odhodlá překročit i tu poslední. Je jasné, že mnohem lepší je ohradit se včas a dávno před tím, než k něčemu dojde, ukázat, že vy si hranice překračovat opravdu nenecháte.