Milan Horváth

Už v raném dětství jsem poznal, co to znamená přijít o veškerý pocit bezpečí. Zažíval jsem různé druhy násilí doma, ve školce, na základní i střední škole. Agresi od těch, kteří by vás měli chránit, i od zcela cizích lidí. Ve snaze se s tím vším vypořádat, jsem trénoval velmi zapáleně od šesti let karate. Ve čtrnácti, po prvním kontaktu s nožem, jsem přešel na Krav magu. U té jsem vydržel deset let, z toho jsem poslední dva roky působil jako instruktor.

Po všech těch letech tréninku jsem byl ve výborné fyzické kondici a měl zcela posunutý práh bolesti. Většinu času jsem prožíval nedůvěru hraničící s paranoiou a neustále jsem byl v režimu vysoké připravenosti na boj. Byl jsem odstřižený od svých emocí a mou nejčastější reakcí byla tvrdost.
Pak se ze mě stal otec, tedy někdo, kdo má poskytovat bezpečí druhým, a zjistil jsem, že je mi celý můj výcvik naprosto k ničemu, a naopak to moje vztahy s ostatními jen narušuje a komplikuje.
Poprvé v životě jsem jasně uviděl, že moji potřebu bezpečí nenaplní učení další techniky, ani koupě další pistole. Potřeboval jsem se naučit, jak za svoje potřeby převzít odpovědnost a naučit se je jemně a citlivě naplňovat. To se mi po několika letech terapie podařilo.

Když jsem pak poprvé narazil na Moderní sebeobranu a její instruktory, tak jsem cítil obrovskou radost, že někdo došel ke stejnému poznání jako já, a navíc ho dokázal přetavit ve funkční a elegantní systém.

Zároveň jsem cítil velký smutek nad tím, že když mi bylo šest, tak tam pro mě nikdo takový nebyl. A to byla moje hlavní motivace, proč jsem se k sebeobraně vrátil a rozhodl se dát tomu všemu nový smysl. Vrátit pocit bezpečí těm, kteří o něj přišli.