Richard Grannon patří k méně známým instruktorům reálné sebeobrany. Možná to je způsobeno tím, že to není jeho hlavním zaměstnání a živí se i jinými věcmi, nebo tím, že dlouhodobě žije v Asii. Jeho kvality hlavně na poli psychologie boje jsou nicméně neoddiskutovatelné a uznávané většinou dalších instruktorů.

Richar Grannon začal jako teenager s tréninkem tradičních asijských bojových umění. Protože v žádném z nich nenašel to, co hledal (praktičnost pro použití na ulici a reálnost), posunul se k bojovým sportům a později k tradičním sebeobranným systémům. Aby nemusel slepě důvěřovat svým instruktorům a měl možnost si naučené dovednosti vyzkoušet, začal po dvacítce ještě jako vyhublý mladíček pracovat jako vyhazovač.

„Na dveřích“ pochopil, že veškerý boj začíná v hlavě, kde také leží podstatná část vítězství. Zároveň měl také možnost v praxi si ověřit, že bez fyzických schopností ve smyslu kondice a síly to také nejde, proto začal se „zvedáním želez“ a stal se fandou posilování a rozvoje těla. V roce 2005 si založil svou školu pojmenovanou Street Fighting Secrets.

Univerzitu završil magisterským titulem z psychologie. Ta se pak stala jeho hlavním zájmem na poli reálné sebeobrany. Zájem o psychologii ho mimo jiné přivedl ke studiu metody neuro-lingvistického programování (NLP), kterou ovládl na nejvyšší možné úrovni (master practicioner) a stal se průkopníkem jejího využívání v bojových uměních a reálné sebeobraně.

NLP využívá v tréninku zejména k psychologickému modelování a zrychlení procesu učení, naučení se jak ovládat stavy své mysli a vědomí, vizualizacím, rozšíření komunikačních dovedností, práci s řečí těla a s postoji ovlivňující myšlení . Vedle toho samozřejmě i v řadě dalších oblastí, které už ale překračují rozsah této práce. Kromě NLP využívá celou řadu dalších prostředků z pole klasické i méně klasické psychologie -například hypnózu a další.

Velká část jeho kurzů se zabývá různými psychologickými aspekty boje a sebeobrany. Jednou z nejdůležitějších oblastí je pro něj to, jak u běžných, slušně vychovaných lidí docílit toho, aby byly v krizové situaci schopni maximálně agresivní reakce. Většina slušné společnosti v sobě agresivitu nemá a z fyzického konfliktu má strach. Toho využívají útočníci, pro které je naopak agresivita hlavním nástrojem.

Velký důraz proto klade na kultivaci a probuzení „vnitřního zvířete,“ pěstování jakéhosi „zabijáckého instinktu,“ které je možno v případě potřeby „zapnout“ a využít k eliminaci hrozby a přežití násilného incidentu. Jedním z hlavních principů jsou nenáročné, ale pravidelné vizualizace konfliktu a jeho řešení. Richard Grannon je naprosto přesvědčen, že pravidelnou vizualizací se zlepší výkon každého a to v jakékoliv oblasti.

Vysvětluje to tak, že na určité úrovni není mozek schopen rozlišit mezi představami a skutečností. Pokud se mu pravidelně dostává určité pozitivní vizualizace s žádaným výsledkem, vytváříme tím vlastně zvyk, vzorec chování, který bude aplikován v reálné situaci. Mozek pak v tomto ohledu přirovnává ke svalu – když ho namáháte (posilujete), bude růst. Když pak ale cvičení necháte, v krátké době vaše svaly zase vymizí – proto klade důraz na pravidelnost vizualizací.

Dalšími důležitými principy je pěstování sebedůvěry a pozitivního myšlení o sobě samém, kdy se opět využívá vizualizací a pozitivního vnitřního dialogu. Nechybí ani kurzy verbálních dovedností se základy v psychologii, tedy zaměřené na překonání psychologických bariér.

V oblasti fyzických technik se Richard Grannon drží filozofie combatives. Vyučované techniky jsou drtivé, agresivní a maximálně účinné. Míří většinou na vitální zóny a důraz je kladen na ty, které mají největší potenciál na rychlé ukončení konfliktu – rychlé KO. Jako téměř nejdůležitější technika se vyučuje „dobrý a silný úder.“

Propojení neuro-lingvistického programování a combatives tréninku označuje jako „neuro-kognitivní combative trénink,“ kterému dal pět principů.

Prvním z nich je jednota těla a myšlení, který je praktickým vyjádřením již zmíněné skutečnosti, že část našeho mozku nerozlišuje mezi realitou a fantazií. Pokud si při tréninku (ať už na lapy, BOBa, sparringu) budu neustále představovat, že jsem v reálné situaci, bude můj trénink mnohem lepší a účinnější.

Druhým principem je „combative“ přístup. Veškerý trénink musí být zaměřený na boj a rozvíjení agrese. Demonstruje to na příkladu běhání – „combative běhání“ by nebyl několikakilometrový jogging, ale prudké, maximálně intenzivní krátké sprinty. V bojové situaci pravděpodobně nebudete muset běžet kilometr, ale krátký sprint je naopak velmi pravděpodobný.

Třetím principem je „conditioning,“ změna návyků. Tréninkem měníme své zažité návyky a stereotypy, proto musíme trénovat intenzivně a vše spoustakrát opakovat. Tím v mozku přemazáváme „starý program,“ tedy naše staré reakce reakcemi a pohyby naučenými.

Čtvrtým principem je tělesnost. Jedním ze základních postulátů NLP je, že to, jak stojím, jaký mám výraz atd. pozitivní zpětnou vazbou ovlivňuje naše myšlení. Tedy když jsem například smutný a budu se nuceně usmívat, začne smutek nezbytně ustupovat. Podobně, když budu stát v sebejistém postoji, bude mizet můj strach a pochyby.

Konečně pátým principem je vnitřní dialog a vnitřní reprezentace. Zde jde o to, jaké si kladu otázky a jak sám o sobě přemýšlím. Pokud si neustále kladu otázku „proč mi to nejde,“ soustředí se mozek na ono „nejde“ a já upadám do negativního myšlení. Pokud se budu ptát, „jak to udělat, aby to šlo,“ bude se mozek snažit najít řešení.

Pokud je jedním ze specifik reálné sebeobrany předkonfliktní fáze, má Richard Grannon na jejím rozvoji velký podíl. Udělal na boji bojové psychologie ohromný kus práce a obrátil pozornost do hlavy, kde úspěch v konfrontaci začíná a končí.

Posted on 5.2.2014 by houdek

Autor článku: Pavel Houdek