Ve světě bojových umění, sportů a sebeobrany se často setkáváme s mýty týkajícími se násilí, agrese a tudíž i boje samotného. Řada lidí včetně instruktorů a trenérů pracuje s myšlenkou člověka (nebo častěji muže) jakožto přirozeně agresivního, násilného tvora. Je ale takový obrázek na místě? A proč by nás to mělo zajímat?

Sebeobrana není souborem technik. Bez velmi dobře zpracovaného přístupu ke konfliktu a násilí jsou veškeré techniky jen souborem pohybů, podobně jako třeba tanec. A ne, nejde o žádné přehánění – pokud tváří v tvář bezprostřednímu útoku „zamrznete,“ je vám logicky sebelepší technika nebo zbraň k ničemu.

Nedávno vydaná kniha Bestie od Jeffrey Moussaieff Massona se zabývá původem krutosti, za kterou považuje zbytečné (hladem a potřebou získat potravu neospravedlnitelné) zabíjení a týrání. To v celé přírodě nachází pouze u člověka, ačkoliv lidé takové vlastnosti rádi připisují velkým predátorům (kosatkám, tygrům, vlkům, medvědům apod.). Masson ukazuje, že zvířata navzdory našim představám loví pouze z hladu. Z evolučního hlediska to dává smysl – každý lov znamená riziko zranění, které by mohlo být z dlouhodobějšího hlediska fatální.

Zvířata, včetně člověka, také mají velmi hluboce zakořeněný biologický odpor k zabíjení stejného živočišného druhu. Opět to i bez velkého přemýšlení dává z evolučního hlediska smysl – druh, který by běžně zabíjel jedince vlastního druhu, by příliš dlouho nepřežil. Tento odpor má v sobě zcela pochopitelně i člověk. Mnoho studií ukazuje, že dokonce i ve válečné vřavě se většina vojáků se do boje zrovna nehrne a využije jakoukoliv příležitost, aby se vyhnula újmě vlastní i cizí. Na nepřítele střílí jen pár desítek procent vojáků…

Existuje malá část lidí, kteří tento odpor nemají. Tvoří asi dvě procenta a říkáme jim psychopaté a sociopaté. Předpokládám ovšem, že mezi lidmi trénujícími reálnou sebeobranu se takoví lidé vyskytovat nebudou. Jednoduše proto, že nebudou mít potřebu sebeobranu trénovat – nedělá jim problém vzít cihlu a toho, kdo se jim nelíbí, vzít po hlavě.

Proto se lidé věnující se reálné sebeobraně s tímto faktorem bránícím jim v uplatnění (obranného) násilí musí naučit vyrovnat. Pro trénink z toho plyne jasné ponaučení. Vedle nástrojů (onoho tanečku, který jsem zmínil na počátku, tedy jednotlivých „technik“) je potřeba cvičit také přístup k násilí. Respektive, možná spíše zejména a hlavně přístup k násilí. Potřebujeme poznat sami sebe a své reakce na agresi a násilí a naučit se ve chvílích potřeby zmíněné biologické zábrany vypnout.

Ne proto, aby se z nás stali sociopaté. A nestanou, protože obranné násilí se na tréninku učíme používat zcela v souladu s tím, jak to příroda zamýšlela: (obranné) násilí uplatňujeme v situaci, kdy nemáme jinou volbu a jde o nezbytnost v rámci přežití (nás nebo našich blízkých).

Jako instruktoři reálné sebeobrany máme zkušenost s tím, že agresi nutnou pro účinnou obranu u žen nejsnadněji vybudíme tak, že jim uložíme vžít se do situace, kdy se někdo snaží ublížit jejich dítěti. Proč? Nejspíš právě proto, že sice jde o násilí na jedinci vlastního druhu, které je obecně na biologické rovině zapovězeno, ovšem zároveň zjevně jde o násilí páchané v souladu s evolučním nastavením. Je proto snadné tuto zábranu v této situaci obejít a (obranné) násilí uplatnit.

Mnozí muži si o sobě myslí, že podobný problém nemají. Povzbuzeni akčními filmy se ujišťují v tom, že by do protivníka bez problému třeba i zapíchli nůž. Skutečnost je ale někde jinde a reálná situace by jim pravděpodobně přinesla velké zklamání, které by mohlo znamenat zranění nebo smrt, a to nejen jich, ale i jejich blízkých.

Schopnost aplikovat naučenou obranu je z tohoto úhlu pohledu klíčová, protože jde jednání proti naší biologické přirozenosti a jako takové je nutné ho kultivovat a rozvíjet. Ne proto, aby se s nás staly sociopaté, ale proto, abychom v klíčové chvíli dokázali své dovednosti získané na tréninku uplatnit na ochranu sebe sama a svých blízkých – a to tváří v tvář těm, co biologické zábrany útoku na jedince vlastního druhu již dávno překonali (a v konfliktu tak díky tomu mají poměrně robustní výhodu).

Jinými slovy – aby byl trénink reálné sebeobrany hodný tohoto jména a nešlo o „tanečky,“ musí být jeho součástí vedle nácviku jednotlivých pohybů také trénink mozku a emočního nastavení (nebo, chcete-li, bojovou psychologii). Jednou z nejlepších a nejprověřenějších cest, kterou na to jdeme i v naší škole, jsou scénáře a modelové situace, případně tzv. „pressure testy.“

Autor článku: Pavel Houdek