K aktům násilí nedochází „z ničeho nic.“ Dokonce i člověk, který se násilí dopouští často a opakovaně, se na něj musí připravit. Na rozdíl od ostatních lidí bude u něj tato příprava velmi krátká, nicméně proběhne. Žádná příprava neproběhne pouze u mentálně narušených jedinců – dobrá zpráva je, že drtivá většina z nich se nachází v uzavřených ústavech, takže na ně nejspíš nenarazíte.

Násilí je z psychologického i fyzického hlediska extrémem. Jde nejen o společenské tabu (přikázání „nezabiješ“ atd.), ale i o tisícileté evoluční dogma: na příslušníky vlastního kmene se fyzicky neútočí (ohrožuje to přežití celého druhu). Proto, než se člověk k násilí proti jinému člověku odhodlá, musí se dostat do odpovídajícího psychického nebo emočního stavu. A jakmile se do tohoto stavu dostane, v momentě, kdy se pevně vnitřně rozhodne pro násilí („už toho mám dost, dám mu jednu pěstí do zubů“), se jeho tělo začne připravovat na boj. Vypustí do krevního řečiště hormony, které takřka okamžitě způsobí fyziologické změny, které se projeví i navenek.

Jeden z mých učitelů Lee Morrison strávil velkou část svého života jako vyhazovač. Přípravu na fyzický útok často popisuje jako škálu od jedné do desíti. S úsměvem vzpomíná na to, jak probíhala taková příprava u jeho „klientů,“ když se na chodníku snažili vyhecovat: „chlapík chodí před klubem prudce sem a tam, rozhazuje rukama, vytažený hrudník do kterého se bije pěstmi, sprostě nadává, ukazuje na mě prstem…“ a pokračuje: „já si říkám – ještě mám čas, ještě není připravený, zatím je tak na šestce, na sedmičce.“

Takové jasné signály asi nikdo nepřehlédne. Často ale budou mnohem méně viditelné, dvojnásob pak v případě, že útočník chce svůj záměr do poslední chvíle skrývat a zaútočit náhle a nečekaně. Přesto si však lze všimnout změny napětí ve svalech, pozice těla, způsobu pohybu, vzorce dýchání, prokrvení kůže, frekvence mrkání, tónu hlasu, výběru slov, kadence mluvy, dilatace zornice oka…

Jakmile se s těmito signály seznámíte, je velmi snadné si jich všimnout a naopak velmi těžké je přehlédnout. Udělejte to a budete v lidech číst jako v otevřené knize. A těch pár vteřin, které získáte navíc díky tomu, že dokážete odhalit jejich úmysly, mohou být v sebeobranné situaci rozdílem mezi přežitím a tím druhým.

=>;; chcete vědět, na co se konkrétně zaměřit? Čtěte pokračování za 14 dní.

Předchozí díl seriálu o předkonfliktní fázi sebeobrany najdete tady.

Autor článku: Pavel Houdek