V médiích rezonuje případ muže, kterého dva útočníci napadli a vážně zranili přímo na nástupišti metra. Diskuse rozpoutala skutečnost, že napadení přihlížela celá řada lidí včetně zjevně fyzicky urostlých mužů, přesto napadenému nikdo nepomohl. Proč tomu tak bylo? Jaké jsou možnosti zásahu? Na to se podíváme v dnešním článku.

Hned na úvod je potřeba říci, že celá situace proběhla standardně a nikoliv neobvykle. Šlo o ukázkový případ tzv. by-stander effect. Zjednodušeně řečeno, čím víc lidí přihlíží nouzové situaci (ať už jde o fyzické napadení, náhlý kolaps nebo cokoliv jiného), tím menší je šance, že někdo zasáhne a pomůže. Fungují tu dva mechanismy: každý přihlížející si říká: „proč já, ať zasáhne někdo jiný.“ Zároveň to, že nikdo nezasahuje, pomáhá celou situaci normalizovat: „když nikdo nic nedělá, tak to, co se děje, je asi v pořádku a já bych taky nic dělat neměl.“

V případě fyzického napadení také hraje velkou roli fakt, že drtivá většina lidí nemá s násilím žádnou zkušenost. Když v krizové situaci nevíte, jak reagovat (protože jste v ní nikdy nebyli a nikdo vám neřekl, co v ní máte dělat), spustí váš mozek jednoduchý obranný mechanismus a předstírá, že se nic neděje.

Nad „nicneděláním“ celé řady přihlížejících se proto není potřeba pohoršovat. Nicméně, to, že neudělat nic je v podobné situaci normální a běžné rozhodně neznamená, že je to správné a že bychom se tak měli chovat také. Je potřeba pracovat na tom, abychom v krizové situaci těmto psychickým pochodům nepodlehli, věděli si rady, dokázali vystoupit z řady a zasáhnout. K tomu pomůžou informace (čtěte dále) a ještě lépe dobře vedený trénink, který vás právě na takové situace připraví.

Co se informací týká, musím upozornit na nepravdivý ale velmi rozšířený názor: není divu, že nikdo nepomohl, protože kdyby útočníkům zkřivil byť vlas na hlavě, bude na lavici obžalovaných sedět on a šeredně si to odskáče. Tento mýtus v oblasti sebeobrany by si zasloužil vlastní článek, nicméně stručně řečeno: paragraf o nutné obraně se k obraně třetí osoby staví naprosto stejně, jako k obraně sebe sama. Pokud útok trvá nebo hrozí (útočník nadává, vyhrožuje apod. a míří směrem k napadenému) a vaše obrana nebude zcela zjevně nepřiměřená (tedy na první pohled přestřelená), jste z hlediska zákona beztrestní. Je jedno, zda-li byl útočník zraněn a napadený nikoliv, je jedno, jestli v obraně použijete zbraň atd. Paragraf o nutné obraně je velmi dobře napsán a vykládán a ačkoliv se tímto tématem intenzivně zabývám, nepamatuji si případ, kdy by byl za nutnou obranu někdo nespravedlivě odsouzen.

Pojďme se nyní podívat na to, co v takové situaci prakticky udělat, pokud nemáte patřičný trénink. Tehdy rozhodně nedoporučuji intervenovat přímo, respektive nechat si to až jako poslední možnost. Pamatujte si, že pokud již dochází k fyzickému útoku, situace nejde uklidnit slovy. V momentě, kdy útočník přikročí k fyzické agresi, je adrenalin v jeho krvi na tak vysoké úrovni, že prakticky nevnímá význam slov. V jeho hlavě došlo k přepnutí do bojového módu, nastavení, které nám jako živočišnému druhu umožnilo přežít v kruté přírodě tváří v tvář predátorům. Pokud se mu postavíte do cesty, je více než pravděpodobné že se také stanete terčem agrese, ať jste kdokoliv – žena, starší muž, dítě, policista… V bojovém módu není na přemýšlení čas, síla autority nebo ostrý jazyk proto nefunguje.

Přesto máte několik možností, jak zasáhnout, aniž byste ohrozili sebe sama:

-          vždy můžete z patřičné vzdálenosti alespoň zavolat policii

-          můžete se pokusit z povzdálí začít křičet „policie, policie“ – při troše štěstí se útočník zalekne

-          útok může přerušit i jakýkoliv hlasitý zvuk – klakson, siréna, alarm, bouchnutí do plechu atd.

-          pokud jste dobří – a patřičně oblečení – běžci, můžete se pokusit útočníka nalákat na sebe (křikem, hozeným předmětem /pozor, nezasáhněte napadeného a kolemjdoucí/) a v momentě, kdy se na vás obrátí, mu utéct

-          pokud nic nepomáhá, buďte připraveni po skončení útoku a odchodu útočníků poskytnout první pomoc napadenému. Před tím se ujistěte, že útočníci skutečně odešli – pokud pomáháte napadenému, nemusí se jim to líbit a můžou vám to chtít vysvětlit ručně

 

Pokud vysloveně chcete nebo musíte zasáhnout fyzicky (napadený je někdo z vašich blízkých a hrozí mu vážné zranění nebo dokonce i smrt), veďte protiútok zezadu, bez toho, abyste se dostali do zorného pole útočníka. Chytněte ho zezadu za hlavu, zajeďte prsty do očí a zprudka jej strhněte na zem. Zařvěte na něj, pokud chce vstát, udeřte jej nebo silně kopněte. Nenechte jej zvednout se ze země. Pokud jde o život (útočník kope někoho z vašich blízkých do hlavy atd.), vezměte si do ruky jakoukoliv zbraň (kámen, láhev, židli atd.) a útočte – opět zezadu – na hlavu útočníka. Okamžitě po vaší akci vezměte napadeného a vzdalte se do bezpečí.

Na závěr ještě jednou: informace jsou velmi důležité, ale na situaci vás nejlépe připraví dobrý trénink. Nemusí být nějak dlouhý, ale musí být dobře vedený. Na dobrém tréninku by se mělo křičet a řvát, pracovat v omezených světelných podmínkách atd., aby vás v realitě nemělo co překvapit a pouze jste vykonali to, co jste se naučili. Bojové sporty s takovou situací nepočítají a útoky zezadu neučí. Drtivá většina bojových umění také ne. Například u nás učíme, jak bránit třetí osobu, hned v úvodních hodinách našeho Základního kurzu sebeobrany do města. Přjďte!