V posledních několika dnech se v českém veřejném prostoru debatuje návrh na změnu ústavy, který by měl „občanům dát právo zastřelit teroristu.“ Nebudu se vyjadřovat k návrhu samotnému, věřím, že bylo řečeno již vše podstatné a každý si je schopen udělat názor sám. Vyjádřím se ovšem ke společenskému kontextu celé debaty očima toho, kdo se ve své praxi dnes a denně setkává s oběťmi násilí.

Příběh první: „Na ulici se na mě začal lepit cizí chlap. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Zaskočil mě. Bylo mi to nepříjemné, muselo to na mě být vidět. Nakonec mě zachránila cizí paní, to byl můj anděl strážný. Zeptala se mě, jestli nepotřebuju pomoct, a doprovodila mě až domů.“ Kolem jedné z našich klientek, které se stala obětí napadení na ulici, prošlo spousta mužů, nepomohl ji ani jediný. Zasáhla až drobná žena.

Příběh druhý: „Telefonovala jsem na plné tramvajové zastávce, když ke mně přišel cizí chlap a začal mi sahat na stehno. Položila jsem telefon a začala na něj křičet. Nikdo se ani nepodíval, všichni raději koukali stranou.“

Příběh třetí, čtvrtý, dvaadvacátý. Mohl bych pokračovat a chrlit podobné historky našich klientek po desítkách. Společným jmenovatelem je zjevné obtěžování žen na veřejném místě, přítomnost spousty cizích mužů a jejich naprostá lhostejnost.

Žijeme ve společnosti, ve které je obtěžování žen na veřejnosti denním chlebem. Podle statistik Sexuologického ústavu ČR se terčem obtěžování někdy stala každá třetí žena. Zkušenost s ponižujícími a urážlivými komentáři ve veřejném prostoru má doslova každá žena. Zkušenost s tím, že by se v takové situaci ženy cizí muž zastal, nemá téměř žádná žena...

Ve společnosti, kde se téměř každý muž raději odvrátí, než aby pomohl obtěžované ženě, chceme řešit možnost, aby mohl bdělý občan zastřelit virtuálního teroristu. Nezlobte se na mě, ale někde je chyba.

Nejsem si jistý, jestli kdy budeme potřebovat občanského hrdinu s pistolí, který odstřelí teroristu. Konstelace a podmínky k tomu by v našich podmínkách byly tak extrémně vzácné, že se pohybujeme na úrovni čiré teorie. Jsem si ale naprosto jistý, že potřebujeme hrdiny tady a teď. Nepotřebují pistoli, jen odvahu se ozvat proti bezpráví a nabídnout pomocnou ruku.

Potřebujeme hrdiny (a hrdinky, samozřejmě). Potřebujeme, aby lidi nebyli lhostejní a dokázali se postavit za slabší. Z principu. Proto, že jednou se tohle stane jejich přítelkyni, dceři, matce. Potřebujeme hrdiny všedního dne. Pojďte do toho. Vystupte z davu a buďte tím, kdo se ozve. Chcete-li změnu, buďte změna.

 

 

Autor článku: Pavel Houdek